V odstavci 57 nálezu Ústavní soud nazývá vyvlastnění (samozřejmě tvrdí, že nejde o vyvlastnění) podnikatelským rozhodnutím. Soud také v nálezu píše, že je na úvaze hlavního akcionáře, zda se mu vytěsnění vyplatí a že většinový akcionář sám zváží, zda náklady na provedení nuceného výkupu mu přinesou zisk. Je snad úkolem zákona přinést zisk většinovým akcionářům na úkor minoritních? Jsou snad práva spoluvlastníků dána tím, zda se někomu jinému něco vyplatí a jsou závislá na jeho podnikatelském rozhodnutí?

Poukaz na čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu majetku, by byl v projednávané věci absurdní, tvrdí Ústavní soud. Mně zase přijde absurdní, že lze připravit o podíl na majetku člověka, který má podíl menší než 10 %, ale jiného, který má podíl větší než 10 %, už ne.

V případě vytěsnění prý nejde o obvyklé rozhodování na valné hromadě. To je pravda. Obvykle valná hromada rozhoduje o záležitostech společnosti. Ovšem v tomto případě rozhoduje o svých vlastnících. Rozhoduje o tom, zda mohu vlastnit konkrétní majetek. To je šílené.

Ústavní soud rozeznává různé druhy majetku a tvrdí, že čl. 11 Listiny se vztahuje na nemovitý majetek. Asi se mi kazí zrak, nic takového tam nevidím. Zato je zde odstavec 2: "Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce..." Opravdu si stát vyhrazuje právo pouze na nemovitosti a nikoliv na rakety středního doletu a podobně? Navíc i akciové společnosti obvykle vlastní nemovitosti, tudíž je drobnému akcionáři v důsledku vyvlastněn i podíl na těchto nemovitostech.

Je pravda, že investice do akcií není bez rizika a příhodně je v nálezu přirovnána k bankovním vkladům. Ovšem krach akciové společnosti nebo banky není totéž, jako když vám akcie nebo vklad někdo odejme. Dokážete si představit, že do bankovního trezoru si uschováte cennosti za milion Kč, banka vám je "nuceně vykoupí" a vyplatí vám "přiměřené protiplnění", jehož výši stanoví na 300 000 Kč? S nynějším přístupem Ústavního soudu se toho možná dočkáme.

Také se lze v odstavci 57 nálezu dočíst: "...sice neochrání členství minoritních akcionářů (aspekt sdružovacího práva, svobody podnikat a možnost rozhodovat) v akciové společnosti, ale ochrání jejich stávající majetkový podíl vyjádřený v podobě akcií..." Soud zřejmě došel k závěru, že pokud dostaneme nějaké peníze, nejde o odejmutí, ale o jakousi transformaci majetku. Jenže při vyvlastnění nemovitosti se také nemovitost jaksi transformuje do peněz, takže zde nevidím rozdíl. Podobně je argumentováno i v odstavci 82: "... protiplnění ... zachovává hodnotu akcie jako ... nejisté investice." Konstatuji, že i nemovitosti jsou předmětem investic a spekulací, a kdo si občas něco přečte o nynější americké hypoteční krizi, ví, že je to investice velmi nejistá. Pokud naopak někomu přijde, že taková investice nemůže vynést tolik co akcie, může si zjistit, jak se obchoduje s pozemky v Ruzyni, které bude vykupovat Letiště Praha a na kolik se v tomto případě odhaduje zisk skupiny Penta.

Ústavní soud neshledává ústavní zaručení práv akcionářů fiktivním. Taktéž je přesvědčen, že emancipovaný jedinec by měl být uchráněn přílišných protektorských zásahů ze strany státu a výrazem jeho zralosti je schopnost střežit si svá práva. Teď realita. Drobný investor z důvodu rozložení rizika nakoupí akcie více společností a v každé jde o relativně malý obnos. Časem mu jsou v několika z nich akcie odebrány (to ještě má štěstí, že jiné akcie stihl na trhu prodat za rozumnou cenu) a drobný investor má měsíc od zápisu do obchodního rejstříku na to, aby si rozmyslel, zda se bude soudit. Obnáší to několik soudních poplatků za několik sporů, odměna právníkovi (ale protože společnosti jsou z různých koutů republiky, spíše několika právníkům) a peníze za oponentní znalecké posudky. Částka několikanásobně převyšující hodnotu investice, kterou ovšem drobný akcionář nemá. Pak roky čekat na výsledek soudu, přičemž jeho výsledek nelze v tomto státě nijak předvídat. Pak odvolání. Na závěr může drobný akcionář ještě zaplatit většinovému akcionáři náklady řízení. Pak do konce života splácet dluhy.

Já osobně jsem si toto časově náročné dobrodružství odpustil. V jednom případě společnost (CREDIT Hradec Králové) zanikla převodem jmění podle § 220p na společnost, která stejným způsobem zanikla 3 měsíce poté. Dál jsem pátral v Obchodním rejstříku. Našel jsem prazvláštní majetkový propletenec, kde v závěru majitelem byla firma, která ovšem zanikla převodem jmění na firmu, kterou o několik úrovní níže vlastní. To bych toho vysoudil! U jiné firmy (vyvlastněné už podle § 183i) se hlavnímu akcionáři v období, kdy jiným firmám ve stejném oboru rostly zisky, podařilo vykázat ztráty a snížit hodnotu společnosti. Těžko dokázat úmysl a soudit se o nějaký doplatek.

V tisku se psalo o skandálu slovenského ministra financí ohledně schůzky s šéfem finanční skupiny J&T, díky které se J&T mohla dostat k citlivým informacím ohledně kurzu slovenské koruny a náležitému zisku. Z českých politiků se o něco dříve sešli se zástupcem J&T během své dovolené na Sardinii, kam letěli tryskáčem patřícím této firmě, premiér a ministr dopravy. J&T se přitom zajímá o koupi Letiště Praha. V Čechách tato skupina uskutečnila několik "nucených výkupů", jeden se mne přímo dotkl, v jiném jsem utekl hrobníkovi z lopaty (o přiměřeném protiplnění mám rozhodně jiné představy). Skandály, o kterých se zmiňuji, podle mne ilustrují, za jakých okolností a pro jaké skupiny jsou psány některé zákony.

V Hospodářských novinách vyšel v souvislosti s vyvlastněním článek "Vytěsňovaným akcionářům svitla naděje". Skutečnost ovšem nebyla tak optimistická jako nadpis článku. Od 1. dubna 2008 platí novela obchodního zákoníku, podle které už hlavnímu akcionáři může stačit místo znaleckého posudku zdůvodnění výše protiplnění a navíc omezuje dohled ČNB pouze na několik zbývajících veřejně obchodovaných akcií, s tím, že už neposuzuje přiměřenost protiplnění, ale pouze zda je její výše řádně zdůvodněna. Pro barbarství našich politiků už opravdu nemám slušných slov.

Skupina Spirituál Kvintet v jedné ze svých písní zpívá: Já čekám dál, až se k nám právo vrátí. Asi se načekáme. Drobní akcionáři nemají ani takový vliv jako silné finanční skupiny, ani jich není taková masa, jako třeba dělníků. Těžko pohneme s našimi politiky. U našeho Ústavního soudu to není zdaleka první kontroverzní rozsudek a já v něj nemám nejmenší důvěru. Nejsmutnější je, že tentokrát se ani nenašel žádný soudce, který by vydal odlišné stanovisko k tomuto skandálnímu rozsudku. Od Evropské komise se také nedají čekat zázraky, vyvlastňuje se i v západní Evropě, byť podle všeho akcionáři jsou tam alespoň chráněni do té míry, že obvykle dostanou odpovídající cenu.